(navíc v tištěné verzi: obrázky dub-celkový vzhled a dub-listy a plody)
Na tomto místě chceme postupně představovat typické původní druhy stromů, které můžeme v české přírodě najít. Tentokrát si můžete podrobně přečíst o dubech.
Duby patří mezi typické druhy listnatých opadavých lesů. Jsou to statné, dlouhověké stromy. Rostou v oblastech, kde průměrné měsíční teploty vystupují aspoň 4 měsíce v roce nad 10 °C. Rozšířené jsou i v Severní Americe, kde roste okolo sedmdesáti druhů. V Evropě najdeme pouze deset druhů. U nás jsou nejrozšířenější dub letní a dub zimní, v nejteplejších oblastech republiky roste dub šípák.
Dub letní (křemelák, Quercus robur) je
30 až 50 metrů vysoký strom s kmenem o průměru 1 až 2 metry, silnými
zakřivenými větvemi a širokou nepravidelnou korunou. Jeho plody – žaludy –
rostou na asi 5 centimetrů dlouhé stopce. Tato světlomilná a teplomilná dřevina
má v oblibě zejména vlhké až mokré půdy. Na množství minerálních živin je
náročnější než jeho blízce příbuzný dub zimní, ale roste i na minerálně
chudších, kyselých a sušších půdách na výslunních svazích společně s dubem
zimním.
Vyskytuje se po
celé Evropě do 63 stupně sev. šířky, v nížinných lužních lesích od
severovýchodního Ruska až po jihozápadní Španělsko. Vystupuje do výšky 570 m.
n. m. Převážná část porostů byla přeměněna na zemědělskou půdu. U nás se
rozsáhlejší lesy zachovaly v moravských úvalech, v Poohří a Polabí.
Dub zimní (drnák, Quercus petraea)
s kmenem o průměru až přes 1 metr dosahuje výšky 20 až 40 metrů a má
vejčitou, štíhlou korunu, která je méně rozvětvená než koruna dubu letního.
Žaludy jsou přisedlé k větvím.
Dřevina přizpůsobená nižším
letním srážkám roste hlavně na kyselých horninách, ale občas zakoření i na
vápenci. Dává přednost propustným, čerstvě vlhkým až suchým půdám, mokré půdy
nesnáší. Často ji najdeme i na minerálně velmi chudých substrátech, kde je pak
zakrslá.
Dub zimní se nevyskytuje ve
východní části Evropy, ve střední a jižní Evropě je běžný po 61 stupeň s.š. Je
to důležitý strom nižších horských poloh a pahorkatin. Vystupuje do výšky 680
m. n. m. Roste ve směsi s bukem, lípou nebo habrem, přechodně i
s ostatními listnáči.
Dub zimní a dub letní se
spolu mohou křížit, ale výskyt těchto kříženců není na našem území častý.
Dub pýřitý (šípák, Quercus pubescens)
patří v ČR mezi ohrožené druhy. Tomuto až 20 metrů vysokému stromu se
nejlépe daří na mělkých kamenitých vysýchavých půdách slunných svahů. Na
hlubších půdách (např. spraše) dosahuje statnějšího vzrůstu, na exponovaných
stanovištích roste jen jako keř. U nás ho najdeme pouze v nejteplejších
oblastech středních a západních Čech a jižní Moravy.
Pozoruhodný je věk, kterého
duby dosahují a který se pohybuje na hranici životnosti dosažitelné pro
listnáče. Dožívají se podstatně vyššího věku než buky nebo lípy, v průměru
400 až 500, vzácně i přes 1000 let. Mnoho starých dubů je zákonem chráněno a
jejich zachování je finančně velmi nákladné.
Kořeny dubu pozitivně
ovlivňují provzdušněnost těžkých půd, významně působí i na vsakování vod.
Postupným prorůstáním kořenů do hloubky a jejich následným odumíráním tvoří
jakési vertikální drény, kterými se voda dostává do hlubších vrstev půdy
Dub letní a zimní jsou
lesnicky pěstované dřeviny, po buku patří k průmyslově nejdůležitějším
listnatým stromům. Tvrdé, pevné a velmi trvanlivé dřevo má široké upotřebení
zejména pro vodní stavby, výrobu pražců, sudů, parket a v nábytkářství. Kromě
cenného dřeva poskytují duby i suroviny na výrobu léčiv. Dubová kůra se
většinou používá na přípravu odvarů, obkladů, na koupele (při omrzlinách,
pocení nohou…).
V symbióze s dubem
žije řada oblíbených jedlých hub, zvláště hřibů. Na dub je také vázáno mnoho druhů
specializovaného hmyzu, konzumentů listí, kůry nebo žaludů. Mezi kořeny bychom
našli stonožky, mnohonožky, larvy roháčů, nosorožíků a zlatohlávků,
v dutinách pak hnízda včel a sršňů, pod kůrou mravence, larvy tesaříků,
lumků, krasců, komárů, i štírky. Na větvích dubů se často objevují patologické
novotvary zvané duběnky. Vznikají tak, že samička hmyzu Cynips tinctoria
(žlabatka) napíchne vegetační vrchol pupene a naklade do něj vajíčka. Larvy,
které se vylíhnou, dráždí při svém růstu okolní pletivo, takže se místo
normálních výhonků tvoří kulovité útvary, které hmyz používá jako úkryt i jako
potravu. Asi po šesti měsících opouští hmyz duběnku otvorem, který si prokouše.
Lesní porosty, ve kterých
převládají různé druhy dubů, se nazývají doubravy. Kdysi pokrývaly dubové lesy
rozsáhlé plochy našich nížin. Nejvíce je postihly zásahy člověka.
Z původních souvislých lesů se zachovaly jen malé zbytky, protože jejich
místo dnes zaujala lidská sídla a kvalitní zemědělská půda. Část zachovalých
doubrav a dubohabřin je chráněna v maloplošných chráněných územích. Naši
péči si ale zaslouží všechny přírodě blízké lesy, neboť se významně podílejí na
udržení ekologické stability krajiny.
Darina Hedbávná
seznam použité literatury najdete v PRUH-servisu